M1 Garand z Itálie

Samonabíjecí puška M1 Garand ráže 30-06 Springfield je americká legenda. Zbraň proslavená na bojištích druhé světové války nabíjená z rámečku, který po posledním výstřelu vyletí s typickým “ping” ze zbraně, a také poslední americká zbraň, kterou bylo možné v boji muže proti muži bez obav možné použít jako kyj. K zabití protivníka prý stačil jediný úder její masivní ořechovou pažbou. Pro mnohé je však překvapením, že velké množství těchto zbraní nebylo vyrobeno v USA, nýbrž v Itálii. Jak k tomu došlo? To si teď povíme.

Puška M1 Garand byla dílem mladého konstruktéra kanadského původu Johna Cantiuse Garanda. Roku 1936 byla zavedena do výzbroje amerických ozbrojených složek jako základní pěchotní puška. Její výrobou byla pověřena státní zbrojovka ve Springfieldu, kterou v roce 1940 doplnila jako druhý výrobce firma Winchester. Z jejich výrobních linek vyšlo během války přes 4 000 000 kusů těchto pušek. Většina těchto zbraní se s koncem války vrátila do amerických skladů, odkud začaly být velmi rychle rozesílány do celého světa v rámci americké vojenské pomoci spojeneckým zemím.

Přichází Beretta

Jednou z těchto zemí se stala Itálie, která zavedla pušku M1 Garand roku 1951. O rok později byla italské zbrojovce Beretta udělena licence na výrobu pušek M1 jak pro italskou armádu tak pro zahraniční zákazníky. S puškami Garand měla už dostatek zkušeností, neboť na konci druhé světové války a krátce po ní tyto zbraně opravovala pro americkou armádu. Pro urychlení příprav výroby zakoupila Beretta v USA výrobní zařízení firmy Winchester a nechala jej převézt do Itálie. Zde však následoval šok a rozčarování - obráběcí stroje byly od ukončení výroby pušek M1 roku 1945 uskladněny na otevřené ploše na pozemku závodu a byly silně zkorodované. Navíc šlo ve velké většině o stroje pocházející z 19. století a určené pro pohon řemenem od transmisní hřídele. Po rozbalení v závodě Beretta tak prakticky všechny putovaly do šrotu. Společně se stroji však dorazila také kompletní výrobní dokumentace a hlavně sady měřidel a výrobních přípravků. A právě ty představovaly to pravé bohatství. Díky nim byla Beretta schopná velmi rychle postavit a rozjet výrobní linku, z níž vycházely díly plně zaměnitelné s těmi americkými.

Okamžitě po náběhu výroby začala Beretta produkovat kompletní zbraně a také náhradní díly. Valná většina této produkce byla určena na export do ostatních evropských členských zemí NATO. Beretta se tak pro evropské zákazníky stala prakticky monopolním dodavatelem náhradních dílů na pušky M1. Kompletní zbraně z produkce Beretty mířily taktéž do zahraničí. Beretta však nebyla jediným italským výrobcem pušek Garand. Z politických důvodů došlo k zapojení druhé italské firmy - státem vlastněného zbrojařského a strojírenského podniku Breda. Společně s Berettou vytvořily konsorcium které se rovným dílem dělilo o zakázky. Obě firmy se roku 1955 podílely na kontraktu na dodávku 20 000 pušek M1 v ráži 30-06 do Dánska, ale spolupracovaly také na dodávkách do Indonésie, Kolumbie, Jemenu, Nigérie a dalších zemí. Navzájem si také dodávaly díly, takže například mnohá pouzdra závěru označená Beretta nesou na boku drobné označení dokládající, že byla ve skutečnosti vyrobena firmou Breda.

Nová ráže .308 Win

Italská armáda používala prakticky výhradně původní americké M1 Garand, neboť jich po válce obdržela velké množství přímo z USA. Zbraně italské výroby byly zastoupeny pouze v mizivém počtu. V druhé polovině 50. let se však objevila nová generace zbraní zastupovaná automatickými puškami FN FAL, M14 a G3, komorovanými pro novou standardní ráži NATO 7,62x51 mm (vojenský ekvivalent civilní .308 Winchester). Pušky M1 Garand se rychle stávaly zastaralými. Mezi lety 1957 a 1959 proto Beretta pracovala na modernizaci M1 Garand. Výsledkem byla puška známá jako BM59. Vzhledově se podobala americké M14, ale na rozdíl od ní používala shodné pouzdro závěru a závěr jako původní M1. U většiny těchto zbraní byly dokonce použity původní díly z americké válečné produkce. Oproti původní pušce M1 došlo ke změně ráže na 7,62x51 mm NATO, přičemž zbraň nově místo rámečku používala schránkový zásobník na 20 nábojů. Mohla střílet jednotlivými ranami i dávkou a byla opatřena odnímatelnou sklopnou dvojnožkou. Kromě standardní pušky vzniklo pět dalších verzí včetně dvou zkrácených variant se sklopnou pažbou pro horské myslivce a výsadkáře. Ve službě u italské armády vydržely tyto zbraně až do 80. let, avšak jistý počet je jich ještě dnes ve výzbroji italského námořnictva. Beretta později prodala licenci na výrobu těchto zbraní také do Indonésie a Nigérie, přičemž v některých zemích třetího světa jsou jak původní italské tak licenční BM59 ve službě dodnes.

Zavedení nové ráže 7,62x51 mm NATO se však odrazilo také na výrobě pušek M1 Garand v původní formě. Firma Beretta zahájila výrobu pušek M1 v původní podobě avšak v nové ráži NATO. Tyto zbraně jsou dnes označovány jako “Tipo 1” (T1, typ 1) a zamířily například do Nigérie. Zároveň s tím však začal v Itálii program konverze pušek M1 italské armády na novou ráži. Ten měli na starosti armádní arsenál v Terni společně s firmou Breda. Šlo se cestou co nejnižší ceny, a proto místo výměny hlavní došlo k pouhému zkrácení původních hlavní směrem od komory. Výsledné zbraně mají proto hlavně kratší o 12 mm a dnes jsou označovány jako “Tipo 2” (T2, typ 2). V drtivé většině jde o původní americké zbraně, i když například firma Breda u amerických pouzder závěru nahrazovala označení původního výrobce svým vlastním. Tento program běžel od roku 1959 až do 70. let dvacátého století. Od 80. let začaly být tyto zbraně vyřazovány z italské výzbroje a začaly se objevovat také na civilním trhu. 

Kvalita

Italské M1 Garand bývají z hlediska kvality hodnoceny jako minimálně stejně kvalitní, jako kusy z původní americké výroby. Mnozí odborníci však dokonce tvrdí, že americké kusy kvalitou překonávají. Je to ostatně logické - Beretta i Breda byly a jsou firmy s dlouholetou tradicí v oboru zbrojní výroby. Navíc šlo navíc o výrobu v mírových podmínkách, zatímco původní americké M1 vznikaly v podmínkách válečného hospodářství. Díky tomu se italské (i v Itálii konvertované) M1 Garand vyznačují vysokou úrovní opracování součástek, kvalitní povrchovou úpravou a pažbami z luxusně působícího francouzského nebo tureckého ořechu. Navíc se vyskytují ve velmi dobrém stavu - drtivá většina italských Garandů T2 od své přestavby až do odprodeje do civilu pouze ležela ve skladech. To samé platilo také pro velkou část dánských M1 Garand, přičemž ty použité prošly mezi vyřazením z výzbroje a odprodejem do civilu arsenální opravou do stavu blízkého novým zbraním. Horší už to bývá u kusů z Indonésie, Nigérie, Jemenu či Somálska, avšak ty jsou zajímavé zase svou exotičností.

Díky tomu představují italské M1 Garand skvělou příležitost jak pro střelce, tak pro sběratele. Sběratele a zájemce o historii zaujmou jak použitím původních válečných dílů včetně pouzder závěru u Garandů T2 v ráži .308 Win, tak nádherným stavem a zcela původní konfigurací u M1 Garand z dánského kontraktu. Pro střelce je zase výhodou výborný technický stav, skvělé zpracování dílů a u Garandů T2 v ráži .308 Winchester také nižší cena střeliva oproti původním kusům v ráži 30-06 Springfield. Celkově lze říci, že italské pušky M1 Garand mírně překonávají své americké protějšky v kvalitě, ale přitom jsou stále ještě k dispozici za podstatně nižší ceny. Tento stav však nebude trvat věčně. I kdy po dlouhá léta zůstávaly na okraji zájmu, v posledních letech zájem o ně mezi sběrateli i střelci roste. Začínají o nich vycházet odborné články, připravuje se údajně i kniha věnovaná pouze italským Garandům. Je teda otázkou, jak dlouho ještě budou snadno dostupné.