Beretta z Péšávaru

Beretta z Péšávaru

Oblast pákistánského města Péšávar ležícího při hranicích s Afghanistánem je známá velkou koncentrací malých dílen na výrobu zbraní. Ty jsou soustředěny především v městečku Landi Kotal v proslulém Chajbarském průsmyku a také v městě Darra Adam Khel, jižně od Péšávaru. Zdejší puškaři, pocházející převážně z paštúnského kmene Afrídů, dokáží během tří až pěti dnů okopírovat prakticky jakoukoliv zbraň. Tradice této zbrojní výroby sahá až do počátku 19. století. V roce 1809 psal britský cestovatel Mountstuart Elphinstone o místních dílnách, ve kterých vznikaly hrubě zpracované křesadlové pušky. O necelých devadesát let později už z těchto dílen vycházely relativně slušné kopie tehdejších britských služebních zbraní - zadovek Snider 1853, Martini-Henry a Martini-Enfield. V meziválečném období k nim přibyly kopie revolverů Webley a Enfield různých typů, a samozřejmě také opakovací pušky Lee Enfield No. 1.

S tímto sortimentem vydrželi místní výrobci až do osmdesátých let, kdy se v souvislosti s válkou v Afghanistánu začaly do Pákistánu dostávat ve velkém množství tehdejší sovětské zbraně. Místní výrobci si nejvíce oblíbili automatické pušky AK47 a AKM, a také pistole Tokarev TT-33. Šlo o zbraně výrobně relativně jednoduché, účinné a také velmi žádané. Proto jejich různé verze dodnes tvoří velkou část produkce zdejších výrobců, i když od americké invaze do Afghanistánu zde začaly získávat na oblibě také různé verze pušek M16 a karabin M4. My se však dnes zaměříme na pákistánské kopie pistole Tokarev a představíme si jednu z nich.

“Made as Italy” 

Pistole na fotografiích je sice označena značkou “Pietro Beretta” a logem firmy, ovšem z továrny firmy Beretta v Brescii jistě nevyšla. Jelikož není známo, že by tato společnost měla v Pákistánu montážní závod, je jisté, že tímto značením zbraň označil pákistánský výrobce. Tato tradice je v zemi široce rozšířena. Místní kopie britských zbraní také zpravidla nesou kopie značení převzatého z originálních kusů. Na detaily se přitom nehledí, a tak místo značky ENFIELD nesou zbraně často značku EИFIELD, nebo jako v tomto případě místo “Made in Italy” nalezneme na zbrani označení “Made as Italy”. Nemluvě o tom, že Beretta pistoli TT-33 nikdy nevyráběla.

Zbraň vykazuje na místní poměry kvalitní zpracování. Pokulhávají pouze střenky, které jsou viditelně vyrobeny z nekvalitního měkkého dřeva a opatřeny ručně řezaným zdrsněním. Výrobce nicméně projevil invenci a konstrukci Fjodora Tokareva z roku 1933 se rozhodl modernizovat. Zbraň má proto moderní kombatový lučík se zdrsněním a oproti originálu je také opatřena manuální pojistkou. Tu sice najdeme také na moderních verzích této zbraně vyráběných srbskou Zastavou nebo čínským Norincem, ale zatímco u nich je umístěna vždy na rámu, zde je netypicky na závěru.

“Ratatatata”

Ještě větší invenci projevil výrobce uvnitř zbraně. TT-33 je samozřejmě samonabíjecí pistole, ovšem tato její pákistánská sestřička umí střílet i dávkou. Ke změně režimu střelby dochází vložením speciálního zásobníku. Ten má poblíž vývodek umístěný výstupek, který aktivuje mechanismus uvnitř zbraně. Na fotografiích bohužel není zbraň rozebraná, takže neznáme přesnou podobu použitého technického řešení. Nicméně úprava konstrukce zřejmě není příliš složitá, neboť různé verze pistole TT-33 střílející dávkou jsou oblíbenými položkami v nabídce pákistánských výrobců zbraní.

Sám jsem měl možnost z podobné zbraně střílet během mé návštěvy Pákistánu v roce 2010. Šlo o zbraň hlídače továrny mého tehdejšího obchodního partnera, a její majitel na ni byl náležitě hrdý. Na rozdíl od zbraně z našeho článku šlo z vnějšku o poměrně přesnou kopii čínské varianty pistole TT-33 z produkce firmy Norinco. Jako taková nebyla vybavena vnější pojistkou a nesla slušivé bakelitové střenky s logem firmy. Také zde docházelo ke změně režimu střelby zasunutím speciálního “automatického” zásobníku. Při střelbě v samočinném režimu se zbraň zprvu obtížně kontrolovala. Bylo nutné zvyknout si na zpětný ráz a zdvih hlavně. Stačilo však vystřílet dva zásobníky na rozcvičení, a zvykl jsem si. Na deset až patnáct metrů jsem následně neměl problém udržet většinu zásahů v terči velikosti lidské postavy. Pro účely obranné střelby na krátkou vzdálenost tak byla zbraň zcela adekvátní.

Khyber Pass specials

Pro tyto neoficiální pákistánské kopie zahraničních střelných zbraní se vžilo označení “Khyber Pass copy”, neboli “kopie z Chajbarského průsmyku”. V zahraničí, zejména v USA, existuje rozrůstající se komunita sběratelů, kteří se na ně specializují. Díky ní je možné sledovat, jakou cestu pákistánští zbrojíři ušli. Od primitivních kopií britských zbraní rychle přešli až k výrobě povedených kopií moderních pistolí a útočných pušek. Navíc se stále zlepšují také v metalurgii, a tak zatímco starší zbraně z Chajbarského průsmyku není radno nabíjet výkonným továrním střelivem, ty dnešní už mnohdy snesou srovnání s kvalitní tovární produkcí. Majitelé některých rodinných dílniček totiž začali mohutně investovat do moderních obráběcích strojů a do kontroly kvality. Díky tomu se v dříve chudé oblasti začínají objevovat první malé profesionální zbrojovky. A tak je možné, že brzy začneme o zbraních z pákistánsko-afghánského pohraničí slýchat nejen jako o zajímavých kuriozitách, ale také jako o běžné součásti nabídky obchodů se zbraněmi a střelivem. Pákistánce totiž není radno podceňovat.